Podzimní večery již na město se kladou
a mlhy děsí šerou barrikadou. –
Mé duše sestro, v nás však jaro zpívá,
nám vzchází den, kde jiným snad se stmívá,
a v srdci mém se písně rozchvěly.
A kvetou moje sny jak listí po alejích,
ve stínu chřadnutí rty blouzní o nadějích
teplými pocely. –
Sestro mé duše! Jak se sladce dřímá
v tvém náručí. Je teskno kol a zima
a smutek straší v mlhách říjnových.
My zapomenem’ – pojď, že konec léta,
jsem Romeo a ty dceř Capuletta –
ať ve hněv otců hlaholí náš smích!