Zanes jsem srdce své do tmavých lesů,
do ticha samoty, do vůně vřesu,
rozchvělé jarem a mládím a písněmi,
boží své království na zemi.
Radostí plakalo, v slzách se smálo,
že pro ty touhy je místa tak málo,
nizoučké obzory, tepny tak zúženy –
pro divé mízy a plameny.
V samotách zpívalo o někom v dáli
s korunou z růží, o vzdáleném králi,
někde že za lesy, slunce kde v mlhách se stkví,
sní o svém oddaném království,
které by rádo však bojem se otřáslo,
zažehlo vše, co již zchladlo a pohaslo,
odbojem bouřilo, zdvihlo své obzory
za pláně, za lesy, za hory.