Oh břízy melancholické,
v nichž stajený vzdech uváz’
a které větve sesláblé
skláníte,
co prosnil jsem chvil u vás!
Můj pohled líbal vaše pně,
když svítily tak šerem,
a líbal větve nemocné,
jež v mlhy
se kladou s podvečerem.
A moje srdce zdrásané
se rozsmutnělo s vámi.
Je stejně jak vy citlivé
a choré
a tiše uvadá mi.
Jako vy, břízy, vyrostlo
uprostřed tmy a bolu,
však nikdo, nikdo nepřišel,
by líbal
a roztesknil se spolu. –