Šel sám jsem. Byly žně a plno vůně
a pole odevzdaně osiřela.
Mé srdce, cítil jsem, jak tiše stůně
a duše pláče, která osaměla.
To nebyl smutek. Stín jen, který padne
a rozplyne se zase po chvíli.
Jen dotyk ruky neživé a chladné,
a pozdrav slunce, když se nachýlí.
Chtěl jsem, by kdosi mlčky za mnou přišel –
a v rukou bílých oči moje skryl.
Bych z jeho úst hádanku dětskou slyšel
a uhodnuv, jej za to políbil. –