Jsou kostry stromů ohlodány zimou
a sehnuty jak pro své listí spadlé.
(Já vidím v nich, co čeká na duši mou,
až přijdou večery a noci hrůzou schladlé.)
V těch polámaných žebrech hnízdo ptačí
tak ironicky cáry metá z dna.
V něm teplo bylo, zpěv – dnes větve vláčí
své choré ruce v něm, však do prázdna.
Tak přijde noc i na mou hlavu smutnou
a celou duší stonat’ bude říjen.
Pak touhy vztýčené si samy křídla utnou
a v žebrech srdce zbude s uvadlými sny jen –