To podzim kráčel pomalu z hor,
svou berlou listí pobledlé střásal,
v pastevců písních tajil se stesk –
on stády mlh svých pažity spásal. –
Vzpomínek těžké balvany klad
do stezek mých, kde bloudil jsem němě,
chechtal se v roklích bezlistých pak,
až děsem celá vychladla země.
Cítil jsem v srdci prázdnotu mrtvou,
ach, tenkrát jsem se samoty bál,
do roklí před ní v zmatku jsem prchal
a v slzách jsem se s podzimem smál. –