Noc únorová. Vítr mrazný je
a z dálek hučí šťastných orgie.
Výkřiky, smích a praskot plných stolů,
zvrhnutá číš – a my jdem’ dolů, dolů. –
Do pustých chrámů o chléb prosit jdem,
by nebe dalo, co nám vzala zem. –
Nehoří svíce, tápáme jen tmami
a jsme tak, bože, opuštěni, sami.
A ruce naše k prosbám rozpjaté
se proměnily v pěsti zaťaté,
modlitby ztvrdly dlouho tužbou retů
a zraky vzplály barvou žhavých květů. –
Je shasnuto a všechno v mdlobách dříme,
my klneme a již se nemodlíme,
nás vyštvali a jsme tak sami, sami,
zvěř rozdrážděná, lačná pod hvězdami!