Slyšíš, jak město pod námi hrobově mlčí
a řeka lstivě se plouží od šerých břehů?
Víš, co je mlčení hrobů? Tajemné lákání ticha?
Víš, proč Tě tisknu tak k sobě, ruku Tvou ve svojí střehu?
Nad prázdnem ztrnulí, zděšení propastí času
cítíme konec, jenž setřese sny naše s čela.
Cítíme dědictví věků, slzu, jež v tolika očích
tolikrát nadarmo prolita, znovu a znovu se chvěla.
A padáme někam. Však opřít’ se nelze, nemáme křídel.
Ruce své sepjavše, k sobě se modlíme v letu. –
Je vše jen záblesk. Brzy již dopadnem v hlubinu chladnou,
střízliví bídou a s trpkým úsměvem marně líbaných retů.