Nocí jsme pluli,
břehy neznámé,
a tma zelených hlubin
uspala vesla.
Ta tíže dálek zastřených
a němá síla hvězd
beztvárným ulehla smutkem
do našich očí.
A němý stesk dál tiše s námi plul
a v jeho mlčení
my báli jsme se slova.
Druh druhu v oči zřel,
na něco jak by čekal.
Snad kosmu odpověď,
snad horkých slzí proud.
A přišla chvíle ta bolestně slavnostní,
uprostřed pralesů
na olověných vodách,
jak zázrak pohanům:
Kdes v hloubi skrývaný
se zachvěl obraz země,
a odraz širých niv ve třpytu slzí hrál,
a my ji uzřeli
tu zemi smutně krásnou,
ubohou rodnou zem.
A píseň ta, kterou jsme nezpívali
tam doma v hospodách a na oslavu mrtvých,
ta píseň náhle,
nikým neslyšena,
výkřikem táhlým prolomila ticho
a šerý pedál vod
do smutné noci zněl.