Proč měla jsi ten klobouk smuteční?
Proč oči Tvé tak na mně utkvěly?
Svou bledost zapřít’ úsměvem jsi nemohla
a slzy zatlačit, jež z očí hleděly.
Včera jsme pohádkou šli lásky své,
Tvé teplé rety na své tiskl jsem.
A dnes smuteční háv Tvou krásu zahalil
a někde trčíme nad srázným útesem.
A musíme se sřítit’ sudbou uštváni –
a odnést’ svoje sny (své děti) na Tayget?
(Jsou nemocné prý, děti agonií,
bez mízy poupata, jež nepropuknou v květ.)
Hle skála Tarpejská. – Ne, nesvrhnou nás dolů.
Jsou slabé předsudky morálek století.
Ať vzplanou oči všech – ať lživý stud se vztýčí,
my rozdrtíme vše v násilném objetí! –