Do mojí kolébky hledělo fatum.
Fatum se věsilo na moje mládí.
Lze věřit ještě v ně, družko mých smutků,
když my se máme tak rádi?
Lze věřit, že by ta stříbrná hvězda
zapadla do mračen v bolestné chvíli?
Lze věřit, že ty dny našeho štěstí
ku konci svému se chýlí?
Proč jsi tak smutna. Je mdlá moje hlava.
Nemohu věřit’, že pravda tak studí,
že ze snů blankytných v májové noci
někdo mne násilně vzbudí!