Nějak ty písně tklivě zní,
do duše klesá umdlení,
a chce se, chce se srdci spát’
a nežalovat’, neplakat’.
Divoké touhy umrtvit’,
bez cíle v tiché prázdno jít’,
klíčící setby zašlapat’
a pozdní klasy prudce sklát’.
Kams na samotu usednout’
a vidět’ mraky nebem plout’,
usednout’ na svůj vlastní rov
a zpívat’ písně beze slov.
Sám sebe pohřbít’ bez bolu,
svou vidět’ bledou mrtvolu,
jak o čems zašlém v hrobě sní,
bez cizích slz a modlení.