Mraky tak teskně bloudí oblohou
jak stíny těch, kdož plakat’ nemohou,
a malý obzor smutkem ověšen. –
Kraj lhostejný pro východ i pro západ.
Tak věčně v šeru žít’ a v mlhách tápat’
je odsouzen, je odsouzen.
A smutek nikdy hráze nerozsápe.
V pomalých kapkách bolest k zemi krápe
a umírání konce nemá snad.
A ve svraštělých třásních cév
pozvolna hnije chladná krev
a pro nic nelze růst’ ni vzplát’. –