Pod gothickými klenbami,
kde úzko bylo k zalknutí a husté ticho, stlelé,
tam pobožní se modlili,
své ruce křížem na prsou a oči rozslzelé.
V oddaných posách shrbení,
ve hloubce vzňatých zřítelnic tajemný zákmit víry,
uspáni hudbou růžence
a lítost z hříchů budíce představu ohně, síry,
své vzdechy Bohu šeptali.
A my, má duše, večerem šli prostřed tichých lesů,
kde voněl mech a jasany
v stín ukládaly šetrně třpytivé slzy vřesu,
a ruce naše sepjaté
(má tvrdá tak a Tvoje jemná, mramorově bílá)
se chvěly také modlitbou
a v srdcích našich horká krev o víře hovořila,
o víře v život vášnivý,
o bohu, který blízko tak, že obejmout’ se dává,
o trestu, který přichází,
když lhostejno je srdci vše a ojíněna hlava.