Smutno je, smutno
na dně mé duše.
Bezsenné noci, zoufalé dny,
žaly tam leží.
Chtěl jsem vše zničit’ –
vyhladit’, spálit’,
zadupat’ v bahno cynických cest
s tragickým gestem.
Bál jsem se. Život
bez rudých záplav
zdál se mi nocí bezednou být’,
rdousivým tichem.
Miluji žaly,
třebas mne raní,
chci míti stopy – krvavé snad –
v pustině duše.
Stopy, jež vedou
k oase štěstí,
poutníků štvaných malátné stopy,
kteří šli píti.
Vypili pramen. –
Usedli kolem;
všichni s tím tupým pohledem v dálku
prokleli návrat.