Les sšeřený, list chrastí pod nohou,
večerní chmury plují oblohou,
rozteskněn sám a vzpomínkami štván
jdu sklán.
O jarních dnech, o květech duše sní,
zda v cestách mých se někdy vyjasní,
zda na mém trní růže vykvetou,
zda rozvijí se a pak zavoní,
zda hvězdy blíž se k snům mým nakloní
a zaplanou v noc mou,
i v mou. –
Duši mou lačnou, kdo ji ukojí,
kdo rány rudé zlíbá, zahojí
a kdo dá odpověď? –
Les zachmuřen, vše mlčí a vše sní. –
Jak by se bály mraky poslední
prchají v šeď. – –