Ledy se probořily. – Pad’ jsem zvolna ke dnu.
Vlny se v zmatku divě rozběhly.
Tmou jsem se zalkl a do dutých očí
mrákoty táhlé mlčky usedly. –
Slyšel jsem davy nad svou hlavou pádit’,
jak rádi by se mnozí pomstili!
Však za hrob? Ve tmy? Marno pomstou soptit’,
jen v dáli hrozivě psi zavyli.
A by mi tak teplo v tiché hloubi,
tak kolébavě, měkce hučel splav. –
Své ruce ke dnu černému jsem vztáhl,
kde bělelo se na sta mrtvých hlav. –