Večer se skláněl do ulic
a lidé těla znavená šli pod své krovy skrýti.
Ze zmlklých zahrad čišel chlad,
my musili se zase rozejíti..
A domů šli jsme. Každý tam,
kde něčí oči stále nad ním starostlivě bděly –
a řekli jsme si „domů jdem“
a naše ruce bolestně se chvěly. –
My věděli, že nejdeme
dnes ještě domů. Bylo chladno. K sobě jsme se tiskli
a dlouho stáli v mlčení,
zalknuti slzami, jež z duše tryskly.
Náš domov někde v pohádce.
Světnička malá, kterou láskou svou jsme zahřát’ chtěli.
Jdem domů dnes? My v odpověď
se do svých očí dlouze zahleděli. –