Již měsíc bledne nad městem
a já jdu domů sám
a směji se svým bolestem
a trpce vzpomínám.
V očích se lesknou jiskřičky,
mstivé a bolestné slzy.
V měsíčním světle vychladnou
a zapomenem brzy.
Něco se ubít musilo
krásného v černé krčmě.
Osude, víc jen přišlápni,
do prachu stiskni, skrč mě!
Něco se ubít musilo.
Tolikrát, bože! Vždycky.
Ani již plakat nemůžeš.
Vše vyzní ironicky.