Pod bledou oblohou, jež divnou krev mi dala,
jsem tiše vyrostl, jak smutný topol bílý,
mlád silou tajemnou, jež větve rozpínala,
tou silou tvrdých míst, již kořeny mé pily.
Na květech zavřených se dolíbáš mé krve,
tep srdce uslyšíš, je vzdálený, však vroucí,
ku kmeni přitiskni svých ňader měkký sníh
a písně rozpučí, jež v samotách mých zněly.