Ty vlasy krví slepené
jsem políbil,
ty oči kýmsi zavřené
jsem otevřel.
Na rty Tvé své jsem měkce dal,
na čelo dlaň,
na poslední jsem slovo ptal,
své Tvojich rtů.
A nikdy – ach, to dobře vím,
– je marno vše –
se nedovím, ach nedovím,
cos šeptala.
Zda jméno bylo moje to,
jež svadlo v mrtvých rtech,
zda žehnáno, zda prokleto,
zda vzpomínka, či vzdech?