A přišlo vše tak tiše, pomalu,
zda láska to, já nikdy nevěděl,
jen ve ztrhaném citů chorálu
hlas jakés touhy sesláblé se chvěl.
Pak byly dlouhé dny a bezbarvé,
bez jasu, chmur, bez bouřných vzplanutí,
já kamenět’ jsem cítil srdce své
a tušil chlad volného zasutí.
V ty večery, kdy chtěla vy jste žít’,
mě děsil stále příšerný ten ton:
až na svém srdci vaše nechám bít’,
že v hrudi mé se ozve puklý zvon. –