Do modrých dálek kdosi jde
a nezná konce cesty své
a zpívá o svých nadějích,
o ironických závějích,
o celém trpkém žití svém
a o svém snění zklamaném.
Svou notu – běda nenašel,
a sestárl a sevšedněl,
zhnusil se vážným otcům svým,
příkladem stal se výstražným
a před ním propast, za ním tma,
a cesta hluboká a zlá. –
Svou notu, oh, tu notu svou,
již fantóm pískal přede mnou,
tu najít’ a pak zapadnout’
a v nejčernější skrýt’ se kout,
jen jednou slyšet’ tiše ji
se chvět’ nad trpkou závějí!