Myšlenky svými nástroji zvoní,
rakvičky oči otvírají,
na dně tam leží mrtvý sen.
Ale okny
a nedočkavou branou srdce,
z ulic a polí,
s vysokých věží a jitřních praporů nebes,
z pohybu hvězd a rukou a věcí
a z čistých předsevzetí
přichází nový den.
Před tebe cestu položil,
je bílá, tichá a přímá,
abys mohl srdce nést do světa
s očima zavřenýma.
Slunce již na horách klečí
a poutník zpívá:
Roste bylina v hlubokém lese,
bylina léčivá,
na cizí bolest a rány myslí,
pro cizí radost síly sbírá,
proto je chudá a šedivá.
Za lesy, slunce, nezapadej,
do světa širého jdeme,
den bílý, lásku a víru nám dej,
dokud se všichni nesejdeme.