Bylo to v šerých večerech, kdy sám jsem bloudil městem,
kdy krámy byly zavřeny a všechny zvony spaly,
kdy unavené oči lamp
se dlouhým bděním do noci pozvolna přivíraly.
Já snil jsem o zapadlé chodbě s renaissanční mříží,
jež zavřena. Rezavý drát pak zvonce z šedé stěny
se protáhl a zohýbán
podává rukověť. Kdes v chodbě zvon tlí roztříštěný.
A starý park se měkce tmí za renaissanční mříží.
V něm somnambulní slunečnice někde při zdi lkají
a fontán pláče beze slz,
že růže tichem líbané pomalu uvadají.
Já chtěl jsem vzbudit’ zmlklý zvon, až vzkřik’ by vytřeštěně,
a branou projít do komnat, kde království je stínů,
usednout’ mlčky na balkon
a snít’ na loktech měsíce, jež spouští v rozvalinu.
A zapomenout’ na město, jež zahaleno v kouři,
a ve snech svých se usmívat’ a sepnout’ ruce obě
a k neznámému modlit’ se
a k nebi, zemi modlit’ se a modlit’ se i k sobě.