BETLEM.

Vysoko na horách za Javorem u cesty rozpadlá mehana v sněhu. A sedmero bludných a znavených srdcí při ohni doutná –

Jde chladné šero z lesů. Chomáček ovcí chví se v pruhu světla a teskný koně stín ční v modrou cestu.

A sedm ještě doutnajících srdcí do ticha bílé prosincové noci si staví nový Betlem: Ti všichni,

kdož kopali černou zemi v ní hledajíce skrýš podobnou rakvi, ti všichni v zákopech vedle sebe

i naproti sobě, nemluvní kovkopové ryzího poznání (jež dělila záclona řeči), ti všichni jednoho dne,

pozvedše oči z tmy hrobu, spatřili hvězdy. A tehdy poznali všichni,

že místo, na kterém stáli, tolikrát prokleté a nasycené krví, mučivou vzpomínkou a slzami a vzdechy, je vyvoleným

pro nové zrození. A uzřeli člověka ukřižovaného, položeného na nahou zemi. Byl beze jména

a národa jeho bys marně hledal v světě. A kolem když poklesli na kolena, zdrceni břemenem přílby,

on tiše utrhl slovo, jež dávno jim uzrálo na rtech, a lačným je podal: „Žoldnéři.“

A rázem prohlédly oči jejich, i spatřili odvěký blud, své osudy najaté v cizích službách a ruce, z nichž vypadla zbraň,

volnou a k objetí rozpiatou náruč, i slunce, jež vychází z Rudého moře, a slzy, jež jásaly: bratří! Bratří!

Sejmuli čapky. Klečí v bílé pláni, na horách v sněhu a ztraceni v lesích Vukovič Ante a Johann Grimm, Giovanni Castro, Toth Lajos,

Majewski Petr a Václav Žák i Stambulia Selim. Mír budiž v nás, mí hoši dobré vůle! Hle, teplé jsou ohníčky na obzoru

a spánkem těžkým usnula děla. Tichá je cesta. – Možno jíti k lidem. A hvězdy září –