Ta věž přibyslavská
pěkně vysoká.
Kolem plodná pole,
jedno jenom holé
z roku do roka.
Sedlák při robotě
orati je šel;
ale v okamžení
zem se v skálu mění,
zlomen pluh v ní tkvěl.
Sedlák zbledl. Před ním
slepý Žižka stál.
„Na smrtelném loži
mém zde růst nech hloží
jako dosud dál.
Jdi a pověz lidu:
Nemůž’ paměť mou
zničit pánů zloba,
ani zvrhlost roba
rukou nevolnou.“