Zaslech’ Honza o králi, k němuž z blízka i z dáli učení a neučení v závod lháti spěchali.
Však ať lež je sebe větší, všemu král: „To pravda,“ svědčí; komu však by řek’: „To lež!“ říši dá i dceru též.
Milý Honza nelení, ku králi jde na pření, před zlatým se trůnem staví a tak počne bez dlení:
,Pane králi! této středy v nebe chtěje na výzvědy, z pilin jsem si provaz splet’.‘ „To můž’ být,“ král svědčí hned.
,Na to jsem ten provaz vzal, na hák v nebi přivázal, vzhůru jsem se po něm soukal; šlo to, jak by namazal.
Provaz ale krátký zpola; tedy jsem kus uťal zdola, nastaviv jej, lez’ jsem dál.‘ „To můž’ býti,“ řekl král.
Už chci chopit nebes trám – prask! tu provaz ve dví mám. Letě s hůry, na sto sáhů do země se propadám.
Kterak z díry? Honem domů; motyku tam sebrav k tomu, hned jsem vykopal se ven.‘ „To můž’ být,“ král na to jen.
,V nebe jsem pak vlezl přec. V prostřed stála velká pec, kolem svatí tancovali.‘ Král se usmál: „Možná věc.“
,Na peci si hověl pánbu, táta váš však – slyšte hanbu! s dědkem mým pás’ vepře tam.‘ „Lež to!“ ,Tak?! toť výhru mám.‘
Králi trudno v slovu stát. Dvořany se vidí smát, dceru svoji milovanou nad ženichem takým lkát. –
„Vyhrál’s, Honzo, říši, dceru; nerad ti je dávám věru, však jsou tvé, slib splnil jsem, můžeš-li, si výhru vem.“
,Za lež lež, to špatný vtip, měl’s však, králi, lháti líp; co jsem vyhrál, vzít též umím, v skutek změním sám tvůj slib:
Do kabele všecko všady, lid i zboží, města, hrady!‘ Mžik! Vše v pytli. V poušti král, na žoku se Honza smál.
Cookies on Poetry Cove