Co to plyne po řece,
roztaženo dalece?
Hladem se to svijí,
kolem zvolna mijí,
ranní až mlha vše halí.
Šerem jen plamének malý
ještě se zablýskne;
popěvek zavýskne,
zniká, sotva’s postřeh’ jej.
Náhle kdesi
hromem v lesy
houkne výkřik: „Uhýbej!“
Mih’ se bílý kabátek,
mládek stojí u vrátek,
zří, jak volným splavem
bouří v chvatu dravém
proudy se tísnící s jekem,
dole pak, pěnící vztekem,
vlnami hladinu
čeří, až v tišinu
zase tratí se jich rej.
Člunku malý,
ty již z dáli
vlnám těm se uhýbej!
Rychlej’ však, vždy rychleji
vory plujou k peřeji.
Vesla, mocné kmeny,
v stříkající pěny
plavcové úsilně noří.
V letu se rovná již oři
hranáč ten dlouhatý.
Hle, již jest nad vraty!
Padá, vlny kryjou jej!
Slyš, tu z jeku
přese řeku
houklo táhlé: „Uhýbej!“
A pak zas loudavě
v daleké výpravě
s proudem plují vory.
S břehů šumí bory,
ozvěny ze skalin znějí,
z luhů se dědiny smějí.
Šíří se údolí,
záhy již hlaholí
s břehů Prahy ruch a rej.
A již je v Podskalí
strejcové vítali
českým dávným: „Uhýbej!“