Hoch šel hledat za večera svoji milou u jezera. Hledal a volal dlouhý čas, v ozvěně slyšel svůj jen hlas,
ve jezerní pak hladině svůj viděl obraz jedině. Nebyla tu. Marně hledá. Však co zde se z trávy bledá?
Roucho to její, padlý sníh. Kdo smek’ je, milá, s ramen Tvých? – Na břehu v měkko písčiny vtlačeny stopy dívčiny.
Byla zde. Proč nečekala? Vždyť si se mnou slovo dala. Běda! Tam v rákos chycený šáteček její červený.
Hrozivě vln se spousty dmou. Zda-li jste zřely dívku mou? Temnou píseň vlny pějí, o bolu a beznaději.
Divoký smích v to zaléhá, šera se klidem rozléhá. Na skále, z vod jež vyniká, přízrak se vznáší vodníka.
Hrůza hochu. Okem kalným zří naň, volá hlasem žalným: „Navrať mi, vrahu, kořist svou, vodníku, vrať mi dívku mou!“ –
„„Vrátit ji Tobě? Zpozdilý! Já jsem teď její rozmilý. Viz tu stužku v ruce mojí, ta ji se mnou v jedno pojí.
Té-li mně vyrveš, přísahám, nazpět že Tobě děvče dám. Zmohu-li tě však, chlapče můj, v jezeru skončíš život svůj!““ –
Měsíc vyplul nad hladinou, zanechal v ní stopu sinou. S výkřikem hoch se vrhá v brod, v pravici zablesk’ dýky hrot.
Před ním tu vodník. Tváří v tvář, z očí mu srší děsná zář. „Nuže zahyň, vývrheli!“ Ocel sjela po oceli;
ve vlny klesá z ruky zbraň, s úšklebkem hledí vodník naň. „„Prohrál jsi, hochu. Pohledem posledním pozdrav krásnou zem.““ –
„Dokud síla v páži mojí, neustanu v tomto boji.“ S vodníkem jinoch zápolí, smrtí jen zápas povolí.
Teď kdo měl vrch, zas vržen v spod, oba až mizí v jícnu vod. Klidno kolem. V lesklé vlny jasně hledí měsíc plný,
z kterých se v středu hladiny, vynořil vodník jediný. Spěchá z vln chladných objetí ve vroucí náruč děvčeti.
Cookies on Poetry Cove