U jezera stála,
bílá roucha prala,
hlasem zpívala.
Pestré stužky plynou,
vábně dívce kynou,
by je stíhala.
V brod šla. Lov jí k hoři.
Z vln se vodník noří,
k jaté hovoří:
„Padla síť. Jsi moje!
Teď-li srdce tvoje
mně se pokoří?“ –
„„Milost! Nech mne žíti!
Ustane-li bíti,
srdce necítí!““
„Se mnou spěj! Nech lkání,
Tobě se, co paní,
říš má kořiti.“
„„Temná je tvá říše,
v hrůzách tvojí skrýše
člověk nedýše.
Vrať mne zase zemi
vznes mne perutěmi
lásky do výše.““
„Tebe mám se vzdáti?
Ne, co vodník schvátí,
to již nevrátí.“ –
„„Mně i sobě k trudu!
Pusť mne, láskou budu
s Tebou jásati.““ –
„Se mnou? Klamná slova!
Co Tvé srdce chová,
vím, Ty bláhová.
Volnost dám-li Tobě,
cíl tvůj v krátké době
náruč sokova.“ –
„„Ne tak! V Tvé též síti
srdce mé se cítí,
nemůž’ ujíti.
Všeho již se vzdávám,
všecko Tobě dávám;
lásku za žití.““ –
„Lásku? Nuž buď volna!
Uschni, slzo bolná,
slast nám vespolná.
Ale zřít Tě zase
nutí v krátkém čase
touha nezdolná.“
„„Přijď, až noční stíny
klesnou na dědiny,
přijď, můj jediný.
Viz ten háj, tam v temně,
ovinou Tě jemně
lokte dívčiny.““
Objal ji kol těla,
líbal v ústa rdělá,
až se zachvěla.
„Dej mi do zástavy
tuto stužku s hlavy,
mou že’s docela.“
Ještě chvíle malá,
na břehu již stála,
v dál již spěchala.
On se za ní dívá,
zvolna hlavou kývá:
„Jej mi nechala.“