Napájen písní, písní odchován, ve píseň touhy, city svoje skládal, ze svého žití a ze žití všech z nitě co zlaté svoje zpěvy spřádal.
A pělli radost, však to bylo zřídka, tu slast to byla srdcí veškerých, a jestli žaly z jeho lyry zněly, tu hlásal žaly všechněch bratrů svých.
Čas nadešel, a vřelým políbením posvěcen matkou bral se do světa, a kudy jde, tu tajou ledné kůry, zelená luh se, růže rozkvetá.
Na skále hrad se pyšně k nebi zdvíhá, ku hradu pěvec hrdě vznáší hled. Na trůnu výši pyšně král si hoví, výše však vzlétá písně orlí let.
Kdo zpívá to? a jaká smělá slova! Či píseň to? – či rouhavý to zpěv? – Slyš! „Lid je pánem, král je sluhou jeho, a vůle lidu, boží vůle zjev.“
A, že jsem pánem, nech to zví ten smělec, ať v nejhlubší jest žalář uvržen, ať v nejtěžší tam sepjatého pouta již neuvítá nikdy jasný den.
Hluboko v skále, v tmavé černé noci na místě lyry třímá pouta svá, hrdě však pne se dosuď jeho šije, z okovů chřestu píseň zaznívá.
Tak mocná píseň, že proráží skály a chvěje hradu mocným základem, a dál a dál se širou dálí nese a jarou silou zvučí v celou zem.
Čas hyne časem, píseň věčně žije, ta píseň stará věčně novou zas a králi strojí, pěvci stále sžírá již pouta těžká bez ustání čas.
I přišla bouř a zatřásla se země, král v spoustách svého hradu pohroben i s korunou i s trůnem; puklých ze sklepení však pěvec vyšel živ a svoboden.
Cookies on Poetry Cove