Plujte, zvuky srdce mého,
ze šera zas do šera,
v tváře celuj hocha svého,
bledá družko večera.
Hustou mříží z révy ke mně
tvůj se loudil jasný hled,
s haluzemi šustě temně
vánek tajný hovor ved.
Rozumíš, co šepotají,
milenko ty bledavá?
Na mém retu dech se tají
a má duše zvědavá.
„Dítě jara, milko moje,
nech mne vonný dech tvůj sát,
nech mne líbat vnady tvoje,
v nich se kochat, s nimi hrát.“
„„Druhu můj, ty synu síly,
žití moje, zhoubo má,
věrnost tvoje trvá chvíli,
tobě rovna láska tvá.
Sladké tvoje políbení,
náruč, jíž jsem objata,
něha tvá se v bouři změní,
v zhoubu náruč rozpjatá.
Co jsi něžně kolébával
druhdy v sladký lásky sen,
to tvůj divý zlomí nával,
v lásce tvé spí zhouba jen.““
„Nech ji dřímat, nech ji spáti,
nyní klid a lásky čas;
v míru nám hru lásky hráti,
v bouři jenom bouřit zas.“