Rozum v kapse, ne však groše,
s ránem Honza klusá dál
Vesel prv, pak bez rozkoše –
vždyť se hlad v něm ozýval.
K polednímu krčma tady.
„Mina zhynu žízní, hlady,
zde však mohu jíst a pít.
V krčmu jen, to musí být!“
Již jej šenkýř vítá, ptá se,
chce-li sklenku od čepu,
pečeně zda přinést má se
z kuchyně vše, ze sklepu?
Honza myslí: „Mluv jen málo,
pozor dej spíš, co se prálo.
V krčmě má se jíst a pít“ –
proto dí: „ To musí být!“
Již se pivo před ním pění,
výtečná je telecí.
Honzík věru líný není,
jsou to hody knížecí.
Šenkýř často ptá se jeho,
jíst-li chce neb chmelového?
Mysle: „Zve-li, třeba chtít,“
Honza vždy: „To musí být!“
Když se najed’, napil dosti,
má se Honza k odchodu.
Však tu v cestu staví hosti
hospodský se u vchodu.
Žádá, dřív by řád svůj spravil.
Honza v duchu k sobě pravil:
„Kdo co prodal, plat má mít,“
nahlas pak: „To musí být!“
Krčmáři však slovo málo.
Na kancelář Honzu ved’,
by se právu průchod dalo.
Přísně na ně vrchní vzhled’.
,„Honzo, plať!‘“ – „To musí býti,“
Honza dí: „však odkud vzíti?“ –
,„Tedy budeš z řeky pít!‘“
Honza prál: „To musí být!“
Vrchní celý rozzuřený
káže drábům Honzu jmout...
Biřici už v rozpěněný
uvržen jest chuďas v proud.
Běda! Honza dobře pluje,
druhý břeh už dosahuje.
,„Vrať se!!‘“ vrchní hartusí.
Honza: „To být nemusí!“