V.

Na balvanu sedí mysle trudné Varda, vůdce výpravy té bludné. Myšlének roj smutných hlavou letí, srdce tíží osud jemu dětí,

nejvíce pak syna milého. Nevšímáť si ruchu čilého, který rozhostil se v ležení, víc a víc se noří do snění.

Březina se vrátil z výpravy. Dusot koní, skřipot nápravy nedočkavým konec postu hlásá. Sudy piva, koše potravy

lahodí už dychtivému zraku, žíznivým a lačným kyne spása. Zde též dříví. A již do oblaků z hranic mnohých hustý stoupá dým.

Záhy nad plamenem veselým vaří se a smaží se a peče. Proudem pivo z věder v džbány teče, a z těch zase v hrdla vypráhlá,

ba i mnohá plachta rozsáhlá v útulný se proměňuje stan. Vizte však, co tam si sládek vleče – diváci se sběhli se všech stran –

věru peřiny a také postel k tomu, paní stará poslala mu z domu, neschází ni noční čepička. Ta má ráda svého mužíčka!

Veselo teď v celém táboře. Při pivě a družné ohňů záři v každé úsměv rozhostil se tváři, všecko zapomíná na hoře.

Hlad i žízeň netrápí již déle, starosti se topí do korbele, a již zpěv se rozléhá i smích. Březinovi odpuštěn jest hřích,

Martina že opustil tak zrádně. Vždyť – když se to uvážilo chladně – z povinnosti jednat musel tak. Kdyby se byl choval naopak,

mohlo snadno celé vojsko tady zahynouti zimou, žízní, hlady. Martin ovšem obětí té zrady, proč se ale soužit proto. Však

on se vrátí brzo v jejich řady. V družině kol žáru rozložené džbánek naplněný koluje, vesele se trávě na zelené

za řeči a zpěvu stoluje. Dýmky vzplanuly, a kouř se krouží ve kotoučích lehkých nahoru. V také chvíli, kdo že nezatouží

po rozšafném s druhy hovoru! Hvězdný jas tam na nebeské báni, dole řeky temné šumění, po krajině tajné mlčení

šeré noci nutí k povídání. A již mistr pekař bez váhání – mnohé staré příběhy on znal – všech co nejstarší se slova jal.

„V sklonku minulého století, cop a vlásenka když panovaly, přeblaze nám v Dobrošíně bylo. Srdce musí v těle boleti

těm, kdo sobě ještě zachovali pamět na to, jak se druhdy žilo. Kde že jsou ta slavná posvícení, sudy piva, fůry koláčů!

Při vzpomínce pouhé zapláču, – takých hodů v městě, ach, už není. Týden celý ono městu vládlo, po týdnu pak ještě znova zmládlo.

A kde jsou ty slavné maškarády, Bachusa kdy v slavném průvodu, za hlaholu slavné intarády, vozili jsme v města obvodu.

Což ten Jidáš, celý v hrachovině, štvaný smečkou drobných panáčků! Po hodinkách všichni do svatyně vedrali se, v rukou řehtačku,

plným proudem otevřenou branou, klenby zněly vřavou neslýchanou, a jak bouře chrámem prolétli. Běda těm, kdo se jim připletli,

draze zaplatili podívanou. Však to všecko nechci povídati; jiným věcem dnešní řeč má platí. Tehdá byl jsem ještě mladík v květu,

vesele se k holkám měl a k světu. Z ostrých hochů byl jsem nejostřejším, v jejich spolku druhem nejmilejším. – Po sobotě půlnoc minula,

kdy jsme z krčmy vraceli se domů. Byla tma jak v pytli, chladno k tomu. Tenkrát ještě louže kynula v středu náměstí, a nad ní houpal

koš se velký. V koš ten mnohý stoupal, úlohu by hrál tam nevděčnou, z našich mistrů nohou bezděčnou, pro chléb malý, lehkou masa váhu,

magistrát jej, hledě k města blahu, bez milosti v koš ten odsoudil. Sem náš hlouček jarý zabloudil. Kterak minout vítanou tu hračku,

potěšení pro nás přichystané? Zvolili jsme koš si za houpačku. A již jeden za druhým, dle řady, lítá vzduchem, schoulen do posady.

Došlo na mne. Sedám do koše, raduje se vzácné rozkoše. Co tu mistrů přede mnou sedělo! Těm však nebylo tak veselo.

Vytáhněte mne jen do výše! volám k druhým, řeč k vám budu míti: o falši a panen o pýše, o ctnostech, v nichž mládenec má žíti.

Než jsem dořek’, byl koš nad vodou, provaz k trámu pevně přivázaný. Již chci počít. Zlou v tom náhodou ponocný, hluk slyše nevázaný,

spěchá sem. A jako větrem plevy rozlétli se druzi na vše strany. Já jen zůstal v koši ukrytý, těše se, že právo o mně neví.

Klid a mnohý džbánek vypitý, v nočním vánku koše kolébání zaplašily strachu pocity, a já záhy v pevné klesl spaní.

Dlouho-li jsem spal, to nevím ani. Kolem hluk a smích mne probudil. Udiven jsem hleděl v slunce ranní, paměť hledal, sen již zapudil.

Kde to jsem? Jak do koše jsem přišel? Davy zřel jsem pod sebou a slyšel perné vtipy. Tlupy venkovanů, do města jak chodí v neděli,

na mne jako na div hleděly. Ó, jak snésti posměch ten a hanu! Kam se šinout? Kéž mne skreje mrak! Kterak prchnout? Marně hledím kolem.

V tom se srdce zachvělo mi bolem. Mezi diváky můj vytřeštěný zrak vidí státi vyvolenou pannu. – Po té lásce bylo navždy veta! –

Abych ušel smutku, posměchu, vypravil mne otec ve spěchu na vandr hned do širého světa. Mnohá od té chvíle prošla léta,

čas vše smířil, dal mi útěchu, ale dosud houpačka ta kletá mnohou noc mi nedá oddechu. Ba já myslím, že až do skonání

koš mne bude trápit v vzpomínání.“ Pekař umlk’. „Odbyté už je to!“ zvolal řezník. „Kmotře, zapijme to!“ Džbánky ťukly, a vše slaví doušky

památku té pekařovy zkoušky. „Takto snadno dočkáme se rána,“ krejčí děl. „Rád poslouchá to každý, zapomenuv na boje i vraždy.

Kéž by též pan městský písař Vrána chtěl nám sdělit něco z příhod svých. Kde jest on, tam bývá žert i smích, dnes nám budiž též ta radost přána.“

„Nuže staň se,“ písař vážně vece. „Ač mi není do řeči, chci přece sděliti vám krátkou povídku. Ku vážnosti těžká doba nutí,

snad i smutný děj vám bude k chuti; ale vězte, je to tajemství! – Na sousedním panském hájemství, před tolik a několika roky

hemžilo se zvěří ažaž div. Tehdá ještě sedlák prach a broky sotva chuďas uzřel jaktě živ. Po polích mu zvěř i lovec v skoky

divoké se dali kdykoliv, a co zůstalo mu nezdupáno, panské zvěři bylo v pospas dáno. Dobrodincem ubohého lidu

pytlák byl i v nouzi přítelem, hubě zvěř též jeho mírnil bídu, bezbranným jsa spolu mstitelem. Také já, však proč bych měl to příti,

ač mne tehdá bídný osud tlačil, nemoh’ řádění jsem zvěře zříti – zkrátka, rád jsem sobě zapytlačil. Bych však na tak velký úkol stačil,

vyhledal jsem druhů trojici. Účel naše duše pojící záhy v činech krvavých se značil. Za druhy druh, druzi za druha,

žádný sám, vždy všichni pospolu, heslo naše, k činům ostruha: nerozlučni v poli, u stolu. V poli, kde jsme kořisť hojnou brali,

u stolu, kde jsme ji pojídali. Běda tomu, kdo by řád ten zvrt’! Zradu takou smíří jenom smrt. – Za městem tam v krčmě osamělé

úkryt měli jsme, též zbrojnici, tam jsme často pitce u veselé po lovu, co praví zbojníci, vytrvali do ranního svitu,

pak se tiše kradli do svých bytů. Kdysi v jeseni, kdy den se kvapem krátí, u své lampy sedím při práci, mysl se však od ní odvrací,

na lov chtěl bych s přáteli se bráti. Tu z nich jeden vstoupil do dveří. „Vzhůru, bratře! Vše nech ležet, státi, s námi pojď se honit za zvěří.

V úplňku dnes měsíc, vhodná chvíle, druzi čekají, nuž vzchop se čile!“ Však mne váže úkol mrzutý, ve jho své jsem těžce přikutý,

dílo musí dnes být ukončeno. Nemožno však též se lovu vzdát. Posléz druhem svatě přislíbeno, příchodu že mého budou ždát.

Po papíru hbitě péro pílí, a než uplynula hodina v temnu za mnou naše dědina, a již vcházím v útulek náš milý.

Nastojte však! Kam se sliby děly? Hnízdo prázdné, ptáčci vyletěli. Dlouho trvá, než-li věřím v zradu. S jistotou však pomsta uzrála.

Dvojku chopiv spěchám bez odkladu k cíli, jejž si mysl vybrala. Cestou nejkratší jdu, roklí, plání, potokem se brodím, lezu strání,

houštím se má noha prodrala. Však jen k předu vůle moje čelí, bez úchylky jaké, bez váhání. Cesty konec kyne k posledu.

V luny svitu kaplička se bělí, nad ní šumí lípa stoletá, mocný kmen se chýlí ku předu nad roklí, kde těsně proplétá

pěšina se k lesu balvany. Skalní stěna druhé se strany v temno halí stezku opuštěnou, v zadu hučí les, a vlnu rozpěněnou

podle cesty valí vodopád. Již se měsíc zvolna k skále krad’ nedlouho a zakryt bude stěnou. Poklid noci podzimní a chlad

sotva cítím krví rozohněnou. Za lípu jsem v zálohu se klad’. Tady musí vraceti se z lesa. Nemohou mi ujít! mysl plesá.

Chvíle mnohá za chvíli tak míjí, měsíc zašel, temnoty vše kryjí, nevlídné v tom tesknu čekání. Slyš! To kroků temné zvuky znějí.

To jsou oni! Mluví. Teď se smějí, ozvěna až zvučí ve stráni. Vidím již jich temné postavy jako stíny po cestě se plížit,

chvíli svoji cítím již se blížit, krev mi stoupá bouřně do hlavy. Teď jest čas, a pažbu zvednu k líci. Blesk a rána! Ohlas rachotící

ozvěny se mísí s výkřikem, a než dozněl, druhá rána padá. Výkřik zas. Já vpadnul povykem, že se rozněly les i lada.

Ustal jsem. Vše klid. Msty došla zrada. Marně zrak můj nocí prosvítá, kolem pusto, nikde duše živé, v dáli spěšný krok jen zaniká.

Já, jak šílen vypuk’ v smíchy divé, a pak, pomstou podařenou jist, spěchám rychle ze smutných těch míst.“ Vrána ustál. Trnou posluchači;

k sousedu se soused blíže tlačí, jak by zlosyn po žití mu drahém sahal. Krejčí vzkřikl, hlas co stačí: „Spaste duši, písař Vrána vrahem!“

Tento ale klidně v chmelném zdroji dušičku si zpráhlou zavlažil. Když se hrůzy druhů nabažil, pokračoval takto v řeči svojí:

„Za nedlouhou dobu po skutku, vrátil jsem se v naši hospůdku, a nechť věří kdo neb nevěří, chutě dal jsem se v svou večeři.

Seděl jsem tam ovšem sám a sám. Náhle v dveře rána udeří, a té chvíle v jizbu vrazí vám jeden z druhů, poděšené líce

bez klobouku, ba i bez ručnice. Vida mne, pad’ s pláčem mi kol šije. „Tak mi aspoň ještě přítel žije! Oba druhé, kterak nést to mám,

zastřelila panská havěť nám. Štěstí, že jsi omeškal se dnes. Lov byl skončen, opouštíme les, v tom však na nás, netušící šalbu,

z celého snad panství lesníci řítí se, a strašnou spustí palbu. Šťastně prch’ jsem k blízké vesnici. Ti dva druzí –“ V tom zas nový hřmot.

Druhý přítel byl to, právě vhod. Však ten třetí, ten jest mrtev jistě. „Klesl,“ sdílí příchozí, „v tom místě, kde se lípa chýlí nad cestu,

ustrašen jsem prchal ku městu. Slyše za sebou se vrahy hnáti, na zdař Bůh jsem běhal v kříž a kráž. Uštván posléz nevím, kam se dáti,

světélko v tom uzřím – úkryt náš. Milý druh, ten za nás propad’ trestu, v náruč naši se již nenavrátí!“ „Bůh mu račiž věčnou slávu dáti!“

Dím. „Však bychom neseděli v suše – pijme na spasení jeho duše.“ V hoři tak až k ránu sedíme, mnohou slzu v pivo cedíme,

až nám – nevím, pitím-li či bolem, neb snad obojím – šly hlavy kolem. Na náš rozum těžké klesly mraky. A v ten čas nám před zděšené zraky

vystupuje zabitého duch. Šaty jak by hložím rozervány, krev mu chlípí z mnohé čerstvé rány. Hrozně na nás hleděl vpadlým okem

z bledé tváře oplakaný druh. Rád by každý rychlým prchl skokem, ale hrůzou všaký sval nám stuh’. Posléz otevřel jsem ústa sinná:

„Každý dobrý duch chval hospodina! Rci, co žádáš, bys moh’ klidně snít?“ A on odpovídá, rukou kyna, dutým hlasem: „Píti chci, jen pít!“

A kdy ret mok svlažil ječmenový, jak by v tělo život lil se nový. Dojemnými strast svou líčí slovy – ne již hrobu zjev, to přítel živý.

My pak jako bychom zřeli divy, ruce tisknem, líbáme se spolu, výhost dán již zármutku a bolu. Přítel sdílí nám svou útrapu.

V les on prchnul, ale ve kvapu zbloudil, a tak od večera houštím těkal do ranního šera. Po takovém perném naučení

druhům na vždy zašlo pytlačení. Po čase až pravdu jsem jim řek’, kdo jim tehdá takých nahnal strachů křikem divokým a troškem prachu;

dřív bych as byl špatný sklidil vděk.“ Vrána skončil. Smích mu odpovídá. „Ten to umí! Třeba něco přidá, mluví přec jak evangelium.

Ať to někdo jenom po něm zkusí! Třeba zoufal člověk, smát se musí. Požehnán buď jeho vzácný um.“ Pochvala tak z každé strany hučí,

žerty, smíchy ze všech úst jen zvučí, kolem jenom druzi veselí. A pan starý děl: „My slyšeli, v každý den co slyšet není přáno.

Kde však pivo, budiž zazpíváno, tak to žádá starý Čechů mrav. Tam náš pěvec, statečný náš mládek. Nuže vzhůru! Zpívej, řemeslo,

by se naše blaho povzneslo, písní novou tuto noc nám slav.“ „Zpívej, zpívej! dobře mluvil sládek.“ – „Nuže slyšte, novou píseň vám,

sousedé,“ dí mládek, „zazpívám. Našeho však žádám tambora, aby na mne nezanevřel v hněvu, hrdinou že bude mého zpěvu.“

„Jenom zpívej!“ volá Brambora. „Žert je žert a ten já snesu všude, odpouštím ti, jen když dobrý bude.“ „Nuže počni!“ Žádá každý ret.

A již mládek takto jal se pět: „Tancoval Brambora hulána, od večera do rána, od rána zapíjel po celý den,

k půlnoci loudal se z hospody ven. Advent byl, roku již na mále, na cestě jak v močále, na nebi nevidět hvězdiček lesk,

Brambory zmocnil se podivný stesk. K městu a ku baště hodný lán, s kulichem kde sdílí stan; svědomí hrýže jej, v svatý že čas

k tanci a k hejření svedl jej ďas. Bramboro, Bramboro, pozor dej! Bludičky dnes mají rej, tancujou, hopcujou vesele kol,

raději okliku ke kapli vol. Ale což Brambora! „Já se bát? Francouz musel v běh se dát, mého jak uslyšel bubnu jen zvuk,

paličkou v útěk já zahnal jsem pluk.“ Kolkolem bludičky. „S námi pojď! Co tě tíží, chutě shoď. Bramboro, jednou též s námi si skoč,

vesele do kola s námi se toč.“ Brambora chrání se, co jen můž’, však než ví to, v kole už. Divoce po louce křepčí to s ním,

bez dechu k posměchu dává se jim. V divokém víření mizí svět, s bludičkami musí spět, v močál, ach, Brambora posléze kles’,

na zádech slaví mu bludičky ples. Není však hra to lehkých par, tíži mají těl i tvar. Brambora cítí, jak v plece a bok

cupe a dupe mu nesčetný krok. Vstal by, však nemůže, v zem jak vryt. Pak jej mijí sluch i cit, mrákoty, dřímoty na něho jdou,

Bohu již poroučí dušičku svou. Ráno jej nalezli v močálu, života v něm pomalu. K paměti na trpkou hodinu

tělo má jedinou modřinu. Netančí Brambora hulána teď už nikdy do rána, zhojily pro život celičký

chudáka divoké bludičky.“ Tak pěl mládek. Všecko zvedá džbány. „Živ buď zpěvák! Zdráv buď Brambora!“ Však co to? Jen slyšte! Střelné rány!

V zbraně! Zrada! – Z dola, se shora vše sem spěchá, v poplach buben víří, překvapení strach i zmatek šíří. Jedni marně hledají svou zbraň,

jiní stojí v kamen strnulí, tito křičí: „Teď nás, Bože, chraň!“ Zmužilí jen ke předu se hrnuli. Muž však celý Varda v chvíli trapné,

povzbuzuje, hřímá rozkazy. „Vzmužte se! To přepadení kvapné snadno vaše síla odrazí.“ Kde však nepřítel? Hle podle řeky

od Zlejčína kvapí oklikou, most kde přešel. Lstí on všelikou přemoci chce dobré naše reky. V kaštanů však již se kryje stín,

koruny jichž nad cestou se pojí, marně oko zří v ten tmavý klín, marně pátrá, co že tam se strojí. Dusná chvíle. – Brzo vstoupí v jev

na pláň světlou, která vojsko dělí, brzo bude vřelá téci krev. Ó, jak se tu mnozí muži chvěli. Bázní snad? Chraň Bůh! to mužný hněv.

Ó, jak mnozí rádi v dál by spěli, však ne strachem, než že hnusno jest, bratři aby bratry vraždit měli. „Hotovte se k boji,“ vůdce velí,

„rozkaz jen a střelba zahučí, smrt svůj divý slavit bude kvas. Ticho!“ – S hrůzou všichni před se zřeli. „Zadržte!“ Tu známý zvolal hlas,

„pozdní litost ať vás nemučí!“ „Martin!“ z řad zní, „Martin je tu zas.“ „Naši to, a my je vraždit chtěli!“ Martin vstoupil nyní v lunný jas.

Za ním pak jdou – nejdou, ony letí jásajíce – oželené děti. Vardovi syn leží v náručí! Jaká radost po tak hrozné chvíli!

Objímati každý děti pílí, a v ten jásot salva zazvučí, garda plesem do povětří střílí. Zatím Václav otci všecko sdílí.

A když první utišil se ples, zvolal Martin: „Děti z mrtvých vstaly, za to však jsme válku pochovali; lidem dal kdys tvůrce všehomíru,

nám dal vrchní míru znamení. Rok co rok, kdy v slunce plameni třešně zardí ve panském se sadě, Dobrošínský dorost v dlouhé řadě

veselým má útokem tam spět ku sladkému, třešňovému hodu. Budoucímu dochová tak rodu paměť na mládeže bujný vznět,

na boj otců, na jejich též shodu.“ Vardovi pak tajně v ucho šeptal: „Vězeň váš, pan Karel, se mne zeptal, smí-li také jako uprchlík

samoten Vám domů přinést dík za laskavé u Vás uvěznění. Mně však zdá se, svoboden že není, na vzdor tomu svému útěku,

a že cos jej u Vás ještě víže. Však již mlčím, sám ať Vám to blíže poví, co jej pudí ku vděku.“ – Ranní mlha stoupá nad řeku,

na východu jasný skví se pruh. Stany strhnuty, a k druhu druh do řady se po vojensku staví. Na vozech již dětí náklad smavý.

Buben zavzněl, v pochod dal se pluk, tichým krajem písní letí zvuk. A tak v prchající noci stínu vesele se brali k Dobrošínu.