Neusnu zas, dokuď úzkost
ze srdce si nevyzpívám,
vždy na toho ďasa mívám
písně krůpěj svěcenou.
Znáš-li úzkost, toho ďasa,
jenž do srdce zahryzne se,
divokým že bolem vzpne se,
bijíc v duši zděšenou?
Málo jemu nad člověkem
za denního světla moci,
uvolněn však v tmavé noci
straší v snů tě náručí.
Spánek plaší z tvého lože,
chladným potem čelo skropí,
chvějíc se tvé tělo vzchopí –
půlnoc s věže zahučí.
Znáš-li úzkost toho ďasa?
Znáš-li ono zaříkání,
z těla jež ho povyhání,
v srdce poklid vrací zas?
Mně ta moc jest bohem dána,
že, kdy ďábel prsa tísní,
zažehnám ho jednou písní,
přivábě si v duši jas.