Neklinkej, necinkej,
zlověstný zvonečku,
neskuhrej, nebřinkej
bídu mou městečku.
Co je živým po ní?
A nač mrtvým zvoní
srdce tvé ve výši?
Oni tě neslyší. –
A proč pláčeš pro ni?
Či snad ti bývala
družkou v tom životě,
či snad tě mívala
za syna, za chotě?
Či’s ji milovával,
s ní se těšil, hrával?
Zda-li tě líbala,
věrně tě hlídala,
když jsi umdlen spával?
Zřel jsi ji umírat
na lůžku v chudobě?
viděl’s ji rozstírat
náruč snad po sobě?
Zřel’s, jak oči obě
mroucí točí k tobě,
slyšel’s ji šeptati:
„Kéž mohu zůstati,
choti můj, mé robě!“?
Vidíš tu světici
v rubáši oděnou
s úsměvem na líci
bledou a studenou?
Křížem ruce leží
na ňadrech, v nichž svěží
srdce již nebije.
Ona již nežije!
Co ty víš v té věži!
Ustaň již kvíleti,
zanech té přetvářky
s každým se sdíleti
o pláč a o nářky!
Na mne shlédni k důli.
Já jsem jako z žuly.
Nepláču, nekřičím,
nevzdýchám nad ničím,
a přec srdce v půli.
Co víš, ty kovový
zvonku, co bolesti,
jícen když hrobový
loupí nás o štěstí,
co tu moji duši
v tajném nitru kruší?
Neklinkej, necinkej,
neskuhrej, nebřinkej,
slepče, v hluché uši!