Klekání!
Klidné šero kolem,
dřímá pláň i s dolem,
z vísky pustým polem
zvonek vyzvání.
Skloň se, noci svatá,
sprosť má ňadra spjatá
soužení.
Temno tvoje v písni
rozplynout dá tísni
toužení.
Jak bych neměl pěti,
když i kovu zněti
srdcem kovovým?
Mně pak srdce vřelé
v ňadro bije v těle
tepem světovým.
Zvuč, ty jasný zvonku,
zvěstuje, že v sklonku
zase den.
Pluj, má písni, šerem,
putuj za večerem
pro můj sen.
Klekání! –
Víc a víc se stmívá,
hvězda v noc se dívá,
zvon i zpěv doznívá,
zmírá ve strání.