Táboru.

Tábore! Horo, dvojím obemknuta dolem, stříbrnými dvěma lokty země, k prsu matky přitulena jemně,

slávou kdys, teď kojena jsouc bolem; z tebe pne se věž i hradba temně, řeka hučí, lesy šumí kolem jako hlasy rozechvěné bolem,

jako vůdce pozbavené plémě. Tábore! Však ty zdi tvé, dumajíce němě, jasnou řečí přece mluví ke mně:

„Kalicha jsme druhdy byly stolem, táborem, kdy válečným vlast polem.“ – Prázný zvuku, roso v písku holém, jaké vzchází v poušti tebou sémě?

Kalich vypit v hořkém umučení. Vůdce padl! – Tábora již není. Tábore, Tábore! – „Zoufalý!

Jaká slova hřeše jsi to děl? – jestli truchlím, pro tvou chabost lkám. Viz tu báň a pod ní bílý chrám, jimi marně příval věků chvěl.

Pevně zří v tu směs, již vůdce sám vykouzlil, kde pustý pahor čněl. Zde ten Olymp, s něhož Perun hřměl, a já tvým se vzdechem chvěti mám?“

„Zoufalý! Zrozen v boji, málo nářku dbám. Tábor stojí, z něhož válčit vám; ne by parob skrýval v něm svůj žel,

orlům Žižka Tábor vystavěl. Sleťte se, by zase světem zněl odsud zvuk, jenž velel končinám; vrahům soudní troubou andělů,

k vítězství však zova mstitelů. Sleťte se, sleťte se!“ Tábore! Nechtěj klnout mužných prsou hoři,

nezoufám, ni nelkám pláčem žen, ó, já snil jen dávné slávy sen a mou duši upomínka moří. – Pryč s ní, pryč, již k dílu svítá den,

čin pak zraje nejrychleji v zoři; kdo se z rána ještě v snění noří, málo slávy dobude si jen. Tábore!

Nebuď déle opuštěným zřen, nový list dá zdravý, starý kmen a z těch hradeb, jež se věkem boří, junáctvo zas nové hradby stvoří.

Jenom podlý násilí se koří, za svobodu muž dá život v plen. Reka tvého k tobě vábí kyn: tvůj jsem, tvůj a tvého ducha syn.

Tábore, Tábore!