Syčák.

Každý má své povolání na tom světě zlém, v potu tváří, v namáhání po chlebu jde svém.

I ten boháč, chudák, zkusí, peníze když hlídat musí. Zle, ach zle je všem! Hyne, hyne řemeslo,

bídy rostou šiky, proto přisáh’ na heslo, já jsem: hladit kliky! K městu chodím ode města,

ku vsi ode vsi, mou jest v zemi každá cesta, té mi přou jen psi. Ti a strážci bezpečnosti

na světě jsou jenom k zlosti, člověk na ně ksí! Rozum bůh dal radovi, nám hůl, na ty psíky,

nohy, prchat drábovi, ruce, hladit kliky. Šat můj – darmo povídati, obuv – marná věc,

nechce mi je vystřídati krejčí ani švec. Leč že někdy hastroš v zelí přebytek svůj se mnou sdělí,

ten má srdce přec. Za to nejsem dlužen nic, peníze ni díky: Lezte, lýtka, z nohavic,

ruce, hlaďte kliky! Všude vídají mne rádi – hochu, syč jen, syč! – malí, velcí, staří, mladí,

ale – když jdu pryč. Jen když nesu na památku trojník, krejcar sobě v šátku, k hospodě to klíč.

Že mne lecjak jmenují, inu, ctěme zvyky, vždyť to z lásky věnují, že jim hladím kliky.

Při hořké pak ve židovně pánem jsem, tam ráj, s rovnými tu jednám rovně. Dědku, Ty nám hraj!

Dozpíváno, dopito-li, od zdi ku zdi dobatolí se mé tělo v háj. Kdys též prosním v příkopu

blahé okamžiky, porobuju Evropu ve snu, hladě kliky. V letě hej! Však hůř by bylo,

v tvář když pálí mráz, kdyby právo nepokrylo chranným křídlem nás. Vítejte, vy kobky milé,

jenom klouče pošetilé „lapákem“ zve vás. Kdy však jaro tu a květ, poroučím se s díky,

touha mne zas žene v svět: blížním hladit kliky.