Svobodo, ty slunce světa,
z tebe prýští život jen,
v záři tvé vše roste, zkvétá
a kdy zajdeš, klesá v sen.
Noc-li, mníte, že nám vládne,
kdy už tělu hnutí žádné
mimo dech a srdce tluk? –
Nechť si tělo upoutané,
volnost dechem, srdcem plane,
volnost věčně jejich zvuk.
Nechť jsi v dáli, nikdy cele
nemůž’ noc tvůj zhasit lesk,
měsíce i hvězdy skvělé
věští nám to temnem blesk.
On to praví duši tvojí,
ty, jenž s vládcem noci v boji
po slunci jsi zatoužil,
že až kolem světa přejde,
slunce zas těm krajům vzejde,
sen jež nyní oploužil.
Vzejde záře slunce tvého,
svobodo ty milená,
nemůž’ běhu odvěkého
zvrátit ruka šílená.
Hle, již dní se na východě!
Vánek vlnu na té vodě,
zábřesk zbudil pěvců hlas.
Píseň hájem zahučela,
v širý kraj se rozzvučela:
„Slunce, volnost svítá zas!“