Nedotknul se Švanda svojich dud, co jej ďábel zaved’ jimi v blud. V Strakonicích – lid by neděsil – za oltář měch ve chrám pověsil.
Dávno Švanda v zemi spočívá, stoletý prach dudy pokrývá. Druhdy však přec hučí starý měch, jak by žil v něm ještě mistrův dech.
Tesknější čím dále však ten hlas, smutnější čím na Čechy jde čas. S druhy na noc hejtman popijí, žoldák zatím domy vybijí.
V městě pláč a nářek v okolí, v síni smích a písně hlaholí. „Řežte jen tu bujnou chasu tam ad majorem dei gloriam.
Více vína! Pějte! U ďasa! Kde je hudba?“ ptám se primasa. „O tu, pane, zle jest jedině, šumaře tu není v dědině.
Leda dudák.“ – „Sem s tím dudákem!“ A již strkají v síň chudákem. „Kde máš dudy? U všech všudy hrej!“ – „Slitování, pane, se mnou měj!
Vojáci mi dudy rozdrali, o svou kořist když se poprali.“ „Tu jest snadná pomoc, hejtmane, poruč jen a dudy dostane.
Za oltářem visí v kostele.“ – „Pro měch již a dívky veselé!“ Už tisk’ dudák dudy do boku, slza se mu třpytla ve oku.
Darmo dul však tváře do ruda, darmo mačká měch – on nedudá! „Ha, to vzpoura! Do věže s tím psem! Připijme si: Čert to plémě vem!“
Ryčně zvučí třeskot pohárů, oknem rdí se záře požárů. Temně planou světla po stolech, síní zní cos’ jako těžký vzdech.
Tu se dvéře otevřely v ráz. „Vzácní páni, pozdravuju vás. Slyšel jsem, že schází dudák vám. Dejte dudy, já vám zadudám.“ –
„Hejsa dudák! Jak kdy zavolá! Přihni si a zahrej do kola.“ Netknul vína. Dudy v náruč jal a jak milou hoch je zulíbal.
„Tak mi přáno ještě jedenkrát, dudy drahé, přece na vás hrát. Pod čekanem v posled zněl váš hlas ďáblům k reji – dnes jim hrajte zas.“
Dudák spustil. Zda to dud je hlas? Vichru sten to, vřava boje zas. „Dost té hry, tu píseň příliš znám. Křepčit chceme, k tanci zahrej nám.“
Dudy kvikly. – Mráz vše obchází; píseň zní, jež mrtvé provází. Číše klesly. – Dávno smích už stich’, zaklel hejtman, skočil, mečem švih’.
Ve dví zbraň. Host zdá se v obra růst, děsný úsměv hraje mu kol úst. „Nuže, páni, ruče do kola, zvukům dud mých, kdo jim odolá?“
A jak bouř to z měchu burácí. Ku dveřům se všecko obrací. Světla zhasla a jak běsy štván s chasou svojí v dáli prchá pán.
Za ním zní však hromem v lůně skal: „To vám Švanda českou zadudal.“
Cookies on Poetry Cove