Švanda dudák.

Švanda tiskne dudy k boku, k ústům zase sklenici, v prsou dech a vid až v oku tratí se mu s dennicí.

„Nocí tré i dnů jsem hrál, teď již čtvrtý konec vzal; ani muk už, chaso mladá, dohrál jsem a dodudal.“

U cesty bouř klátí stromkem, po ní Švandou vratká zas. „Aj, aj, mne-li za tím domkem, jej-li za mnou nesl ďas?“ –

Oknem jasné světlo plá, uvnitř chasa veselá. „Což se asi podivíte, když vám Švanda zadudá.“

„„Švanda, Švanda tu i dudy! – Pojď, ty Švando, mezi nás.““ – „Půjdu, třeba u všech všudy, neznal dům a neznal vás!“ –

„„O to ty se nestarej, jenom pij a jez a hrej; zlatem my ti zaplatíme, Švandičko, jen zadudej.““ –

„„Dbej však, nechť si prší zlato, až by klobouk přetekl, abys nikdy, nikdy za to Zaplať pán bůh neřekl.““ –

„Aj, což o ta slova dbám, jen když chmel a zlato mám; já vám za to vaše zlato jako Švanda zadudám.

Cupy, dupy, cvaky, cvoky, na podlahu, na půdu: „Jaktě živ jsem také skoky neviděl a nebudu.

Holka lítá do stropu, přes ni hoch zas v pochopu; to se točí, to se bočí v chvatu, víru, výhopu.“ –

„A to zlato! nevím ani, kam ty žluté ptáčky dám. Zaplať vám to, drazí páni, zaplať vám to pán bůh sám!““ –

Nedomluvil, nedořek’ – ty tam – zlato, světlo, skřek. Hrom a blesk, pak noc a ticho – Švanda v mdlob se náruč smek’.

Ranní pára z řeky stoupá, blízko již je do zoře, s čekanu se tělo houpá, Švanda sedí nahoře.

Kde jsi se tu, Švando, vzal! Kam jsi, Švando, zlato dal? Rád buď, Švando, na čekanu že’s jen nocleh vydudal!