Švanda.

Švanda tiskne dudy k boku, k ústům zase sklenici, v prsou dech a vid až v oku tratí se mu s dennicí.

„Nocí tré i dnů jsem hrál, teď již čtvrtý konec vzal; ani muk už, chaso mladá, dohrál jsem a dodudal.“

U cesty bouř klátí stromkem, po ní Švandou vratká zas. „Aj, aj! mneli za tím domkem jejli za mnou nesl ďas? –

Oknem jasné světlo plá, uvnitř chasa veselá. Což se asi podivíte, když vám Švanda zadudá.“ –

„„Švanda, Švanda tu i dudy! – Pojď ty, Švando, mezi nás.““ „Půjdu, třeba u všech všudy, neznal dům a neznal vás!“

„„O to ty se nestarej, radší pij a jez a hrej; zlatem mi ti zaplatíme, Švandičko, jen zadudej. –

„„Dbej však, nechť si prší zlato, až by klobouk přetekl, aby nikdy, nikdy za to Zaplať pán Bůh! neřekl.““

„Aj, což o ta slova dbám, jen když chmel a zlato mám; já vám za to vaše zlato jako Švanda zadudám.“

Cupy, dupy, cvaky, cvoky, na podlahu, na půdu: „Jaktěživ jsem také skoky neviděl a nebudu.

Holka lítá do stropu, přes ni hoch zas v pochopu; to se točí, to se bočí v chvatu, víru, výhopu.

„A to zlato! nevím ani, kam ty žluté ptáčky dám. Zaplať vám to, drazí páni, zaplať vám to pán Bůh sám!“ –

Nedomluvil, nedořek – ti tam – zlato, světlo, skřek. Hrom a blesk, pak noc a ticho – Švanda v mdlob se náruč smek’.

Ranní pára z řeky stoupá, blízko již je do zoře, s čakanu se tělo houpá, Švanda sedí na hoře:

„Kde jsi se tu, Švando, vzal? Kam jsi, Švando, zlato dal? Rád buď, Švando, na čakanu, že’s jen nocleh vydudal.“