Špičky.

Ani letos, ani loni, ani předloni nestala se věc ta, o ní svět už nezvoní.

Za krále to bylo Karla, kdy již jeho hlava stárla, jak nám Beneš Krabice vypravuje v kronice,

hřeše na ty špičky. Na Košťále hradě tenkou zapřádám svou niť, purkrabě tu s purkraběnkou

v nových šatech zřít. Slunce září do komnaty, a v něm svítí jejich šaty přepodivně strakaté.

Od nohou pak dlouhaté vzhůru ční jim špičky. V různobarvých čtvero polí rozdělen jich kroj,

zeleň, žluť, modř ve svévoli zlý tu vedou boj. Červeň krve z této směsi pomatené zraky děsí,

v něž lesk zlata, kamene, šípy metá plamenné, – kterým hrozí špičky. Spíš by v kládě než v tom rouchu

sevřený se vrt’, muž spjat v pasu, po kolouchu slídící to chrt. Kovový se kolem šíje

obojek mu nad to vije, popsán divnou literou. A tu slávu veškerou – tvrdí botek špičky.

„Jaký vkus to, jaká krása!“ purkraběnka dí, „v Německu jen, šat ten hlásá. ušlechtilost dlí.

Pryč již s halenami všemi, s řízami a se sukněmi odhoďme náš selský háv, strojme se, jak v Němcích mrav.

Ó, vy krásné špičky!“ ,Mnohou mne to kopu stálo,‘ purkrabí jen hles’. – „Za to nám,“ dí ona, „málo

vyrovná se dnes. K sousedu již bez meškání! Bude to proň podívání, pro ženu a pro dceru

na tu naši nádheru – a což na ty špičky!“ Vyřčeno a vykonáno. Oba v nádvoří,

pro každého osedláno bujném po oři. Tu však s nebe čista jasna následuje vřava třasná,

blesk! – a k hrůze paniců chloubu, ach, on střevíců urazil jim, – špičky! Starý Beneš dodal k tomu,

„boží prst“ že v tom, předc však marnost málo komu že prý zahnal hrom. Marná práce, posle boží!

Kde se cizota tak množí, jako v Čechách den co den, na věky bys musel jen urážeti – špičky!