V knihách četl ve dne v noci, ve dne v noci v pánvi škvařil, zlata však se ani mocí nedočetl, nedovařil.
Šedá byla jeho hlava, v těle ani žilka zdravá, v duši s bohem, světem rváč, v srdci pro své mládí pláč.
Pánví ani knihou k štěstí žádnému když nedospěl, pod čakan tu na rozcestí v půlnoci je hledat šel.
Podivné tam vedl čáry zaklínaje pekel žáry při sedmeru pečetích, by mu byla pomoc z nich.
A ze lůna černé země vyvstal před ním pekelník. „Jaká přání vznášíš ke mně? – Jaký dáváš službě dík? –“
„„Vrať mi krásnou mladost moji, zlato duše chtíč nech skojí, srdce daruj divčinou – za to měj si duši mou.““
Ujednáno, podepsáno perem v krvi smočeným, a než nové vzešlo ráno, rozžehnal se s prahem svým.
Do světa šel dalekého, užívati štěstí svého, hezké dívky míti rád. – Bohat byl a k tomu mlád.
Klam však pouhý to, co chodí mezi lidí z pekel bran, šálením je ďábel vodí, mam a klam jen jen ze všech stran.
V zrcadle, co odlesk zřený, kyne mu jen přízrak ženy, pouhá pěna v číši jen, rozkoš jeho plachý sen.
A tak sobě místo blaha prázdný stín jen zakoupil. Zoufalost mu k srdci sahá, že se o vše oloupil. –
Jednou jen, jak hvězda mrakem, štěstí se mu jasným zrakem pousmálo v duše noc, zažehnavši ďábla moc.
Jako záře na úsvitě, jako ranní rosy mok, vniklo mu to krásné dítě a ta láska v levý bok.
Srdcem čistá, čista v těle, oddat chce se jemu cele lásky spjata řetězem v chrámu páně před knězem.
Hučí, hlučí svatebčané, zvučí, bručí zvonu hlas, na oltáři svíce plane touhy, touhy v srdci zas.
„Již se blíží. Odkuď? Kady?“ – tak to šumí, šeptá všady, steré zraky zaměří z choru, z chrámu ze dveří. –
„Pryč mi s cesty, pryč mi s očí!“ „„Ho, ho! ty spíš, zastav krok! Čístý jen v tu svatyň vkročí. Nám však došel smlouvy rok.
Se mnou!““ – „Poshov!“ – „„Se mnou!““ – „Ztracen!“ – Ženich klesá ďáblem schvácen, nevěstu pak ubohou vzkřísit družky nemohou.
Cookies on Poetry Cove