Ptačí řeč.

Když jsou přišly ty zlé časy druhdy na Čechy, oněměly lidské hlasy, slza jen se kradla z řasy,

z prsou povzdechy. Běda mu, kdo mluviť uměl, tomu hrozil meč; písní ptáků kraj však šuměl,

a lid český porozuměl, co dí ptačí řeč. Konipásek přilét’ z jara. Vše tu jináče!

Rozvalena chata stará, z trosek hledí smrt jen chará. „Živ-lis’, sedláče?!“ – „Na zimu jsem odletěla,

bylo všeho víc, na jaře jsem přiletěla –“ vlašťovička družná pěla – „není nikde nic!“

„Čím, čím?“ Vrabec. Byl tu, ví líp, kdo tu řádil tak. „Čimčarara,“ křičí, „štilip, na rejthara prsty přilíp’

nebrak se i brak.“ Panský holub letí tudy: „Vrku! sedláku! Pro mé zuby, chudý, chudý,

nasej hrachu všudy, všudy. Vrku! nuzáku!“ Linduška zve milým hlasem: „Orej, orej, sej!“

Sedlák vzdychá u ornice, o „Pět peněz!“ křepelice upomíná jej. „Sedláčku!“ – se strnad táže –

„Čím pak budeš sít?“ A ten s pláčem uzlík váže, zůstati mu srdce káže, a přec musí jít.

Naposledy upřel hledy na svůj rodný krb, nízké stěny, poval hnědý – v krbu chladném cvrček šedý

zpívá: „Trp, trp, trp!“ A on zůstal, trpěl, strádal, strádal syn i vňuk, na syna ten opět skládal

dědictví to, aniž bádal, kde vře pramen muk. Unavena bědou, bolem duše klesá v sen,

neví, co se děje kolem, nezří, nad krvavým polem že se rdí už den. Vlašťovka zas, družka malá,

přilétá, zda zříš? Šveholí ti: „Vstala, vstala, světa půl jsem oblétala, a ty ještě spíš!?“

A on vstává, v zpěv se dává, že zní les i lán. Žitko se už vymetává, strnad kolem poletává,

pěje: „Sedlák pán!“