Jsou písně české bujný les,
zelený v zimě v letě,
jej žádný nesil, nesázel
ze lidí, co jich v světě.
Ve klínu jeho hlubokém
úleva duši kyne,
a vše, co svírá srdce tvé,
tu z ňáder se ti vine.
Jsou písně české jasný proud,
v něm břehy, slunce, nebe,
v něm všecko zase nalézáš,
kdy zhlédneš tam, i sebe.
Teď bystře plyne, vážně teď,
tu pění se a šumí,
tu klidně vlna smáčí břeh
a tiché pěje dumy.
Jsou písně české polní květ
ve prostotě své ladné,
jen v svojí zemi daří se,
z ní vyrván záhy vadne.
Ne třeba jemu záhonu,
na každé mezi zkvétá,
pán Bůh ho hřeje, zalévá
a lid z něj věnce splétá.
Ty písně české dítky jsou,
jež zrodily se z lidu,
ty písně české slzy jsou,
co lid lkal na svou bídu.
Ty písně krev jsou ze srdce,
v nich každý cit se chvěje:
ve strasti své i v rozkoši
Čech písně své si pěje. –