Hučí vítr širou plání,
zvučí lesem, bouří strání,
v chýži, hradu hlaholí,
srdcem každým šveholí.
Co je jímá, po čem touží,
co mu blahem, co je souží
vše se v tobě ozývá,
písni česká, milko má.
Píseň písní, lásky touha,
víc, ó víc! tys láska pouhá
plna slastí, plna muk,
krev jsi ty i srdce tluk.
A co slovu není dáno,
v tónech tvých to vykonáno,
tebou srdce mluvit zná,
písni česká, lásko má.
Ó té písně! kterak hřměla,
že se všecka srdce chvěla,
zmužilostí táborům,
hrůzou cizím praporům.
Ach, ty zvuky porozváty
a jen bolest těžké ztráty
v tobě ještě vyznívá,
písni česká, slávo má!
Písni, ty se orlím letem
slunce výše neseš světem,
z tebe mluví lidstva duch,
jeho snahy, jeho ruch.
Krásného co vymyšleno,
tebou jest to vysloveno,
věštců duch tě provívá,
písni česká – duše má!
A kdy plesám a kdy strádám,
v tebe, písni má, to skládám,
ty mé blaho sdílíváš,
ty mne v strasti těšíváš.
Tebe na rtou světem jíti,
za tvých sladkých zvuků mříti
srdce, duše toužívá,
písni česká – písni má.