Pekelný žaltář.

„Hoši, hoši, vesele, dnes je boží neděle. Po chorých se otec shání matka šla už na kázání;

hoši, jenom vesele, dnes je boží neděle!“ – „„Co to ukrýváš? – Ukaž, bratře, jen,

pověz, co to máš, odkud klíček ten?““ – „Zůstal otci ve stole, když byl volán přes pole,

já to zřel a šup, do kapsy mně hup’! – Děti, jednou jako skokem mrsknul jsem tam kradmo okem,

tam vám toho div a div! nevíš, po čem hledět’ dřív. Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání;

hoši, hoši! pospolu, koukněme se do stolu.“ – „„To tu toho! Pane bože! klíšťky, pilky, divné nože.““ –

„Nehraj si s tím zavírákem, hoň se radš tam za čtverákem, láhvičku by vrátil zas; kdo ví, jaký jed v ní as.“ –

„„Co’s to našel? – V sviňské kůži, v každém rohu zlatou růži, na hřbetě ten divný znak, těžké spony z předu pak;

kniha jako celý svět, kdo by tak v té knize čet’!““ – „Což je o to, znám to taky. – Aj, aj, hoši, to jsou háky! –

Ba, ty nejsou v slabikáři.“ – „„Ani v bibli, ve žaltáři.““ – „Vždyť to žaltář. Ano, ano, zde to stojí zřejmě psáno,

každý tah mi zřetelný, čti jen: „Žaltář pekelný.“ – Bych jej zavřel? – Kam se děje? – teď mi teprv štěstí přeje!

To jest ona černá kniha, o níž se mi v hlavě mihá babiččino povídání, že prý duchy pekel shání,

opustit jim káže noc, v čtoucího je dává moc. Po chorých se otec shání, matka šla už na kázání –

Hoši! to vám bude švanda, až sem přijde pekel banda a já, jako mocný vládce, k své je nechám skákat krátce;

lavice ze školy brát, kantorovi metlou dát, hlídačovi hrušky střásti, na hodinách rafij zmásti,

hospodyni na faře z hrnců hnát vše u vaře! – Bojíte se? – Ale děti, mou jen vůlí vše se sletí,

mou vše vůlí zmizí zas, nezkřiví vám ani vlas. Hoši, jenom vesele, dnes, ba dnes je neděle;

po chorých se otec shání, matka šla už na kázání a my sami na cele; vesele jen, vesele!“ –

Hoch už chtivě chýlí hlavu ku pestrému písmen davu – divná slova skládá z nich; i ten červ tam v trámu ztich’.

„Vidíš? – myš a ptáka spola – šedý to pan netopýr – jak se motá v divná kola!“ – „„Na bidle-li zříš jej tkvěti?

zříš, jak jemu ve zápětí oknem tiše šumí výr?““ – „„„Pěkně vítám, pane sejčku, vítám, kmotře kulichu!

Nebude vám horko, strejčku, na peci v tom kožichu? – “““ „„A ty myšky, ještěřice, hoši, hoši, to je shon!

Tu zas hmyzu na tisíce ze všech skulin do světnice! – ““ „Což je po tom, já chci více, chci a chci, by stál tu on! – “

Jak to praská pod pekelcem! kamna div se nezboří, světlo tam a nehoří – kachel klesá před vetřelcem,

za hlavou se pakozelcem černý pes z nich vynoří. Žhavé oči z hlavy svítí, s hrdla visí řetěz žhavý. –

Venku vše se v slunci třpytí, zde pak náhlé noci děs. – Vypukly v pláč usedavý a pak tiše v koutek tmavý

schoulily se děti kdes, k jejich nohoum uleh’ pes. – Noc a děsné ticho vládne. – – Přede dveřmi kroky pádné

a už stěžej zasténá. „Tatínku!“ – Dál ticho vládne, v dveřích socha kamenná. Žaltář tam – zde stíny noci,

děti jeho v pekel moci. Ztraceny! tak duše kvílí. Zachraň je! zní v srdci hlas. Spěchej, otče, kvapí čas!

„Moje děti!“ – Ale tělo beze síly – pusto v duši bez myšlénky, hrozno v srdci bez naděje! –

Slyš! tu zvuk se s věže chvěje, v duši bodá cinkot tenký a co blesk to myslí letí a co bouř to srdcem věje!

Dokud mši že svatou světí před oltářem božím kněz, nemá moci pekel děs; a než dočte u oltáře,

zde-li otec ze žaltáře, co čtly děti, přečte zpět, aniž vázl, neb se plet’, zachráněny děti jsou.

Vrátilo se v oudy žití; skok – vždyť nesmí déle dlíti – a už schýlen nad knihou. Jak se divně písmo rojí,

každá čárka rarach sám, brzo skáče, brzo stojí, teď zas proti druhé v boji, tu zas jako had se svijí –

vše se plete, smysl mijí, vše hned tu, hned zase tam, pekel mam vše, pekel klam. „Pomoz, pomoz, pane, nám!“ –

A jak žehná křížem knihu, zavíří vše v divém mihu – mrtvé, klidné písmo zas. Spěchej, spěchej, kvapí čas! –

První, druhá, třetí řádka. Aj, teď počla teprv krátka. Bzukot, hukot ze všech stran, sykot, vykot neslýchán.

Běh to koňů dupotavý, skok to kozlů klopotavý, jasot to lovců a hasot to fen a v to bouře a blesky a vichrový sten.

Otec čte klidně, beze zmatků, slovo k slovu, k řádce řádku. Spěchej, spěchej, kvapí čas! Jaké nové hrůzy zas? –

Z koutu skřek a výkřik náhlý. K duši otci hlasy sáhly, v čelo ženou chladný pot. „Otče, otče!“ – tak to volá,

každý výkřik v srdce hrot: běda, jest-li neodolá! „Otče, pomoz!“ a zvuk zesne, jako mukou zadušen –

ještě jeden slabý sten a pak ticho smrti děsné. Dál čte otec bez ustání, čte a nedbá naříkání,

ještě bůh mu děti chrání! Spěchej, spěchej, kvapí čas! – Nové hrůzy strojí ďas. Temný praskot, kouř a žáry,

rudá záře požáru, dravec lačný rozpjal spáry, žhoucí spáry ku zmaru. Se všech stran se plamen valí,

ohně žár už tělo pálí – ale srdce neupálí! Dým už v hrdle dechy dusí – ale vůli neudusí,

spasit děti otec musí! – Dále, dále! – řádku ještě, již jen slůvko zří tu stát. Běda! – v tom ze jisker deště

zahřmí stěn i krovu pád... Otci noc už zraky kalí v prach a žár se tělo valí, rty však ještě zašeptaly

spásné slovo poslední! Jasné slunko polední v poklidnou se jizbu směje. Zvonů zvuk se s věže chvěje,

kolem otce dítek shon. Anděl páně! Anděl páně! klidně zní to v širé pláně; spásu hlásá lidem zvon;

spásu v stuhlé srdce hučí, v strnulou tak duši zvučí – a už ze rtů zazněl ston, a už oči otevírá,

v náruč otec děti svírá, ve smavé jim tváře zírá – a pak ve žár uhelný vrhá žaltář pekelný.